Videokamery od A do Z



Začátkem a během devadesátých let na trhu vévodily analogové systémyVHS/VHS-C/S-VHS-C a Video 8/Video Hi8, které poskytují slušné, ale ostrostí, čistotou a stabilitou obrazu nijak zvlášť oslňující obrázky (pokud se zatím bavíme o SD), v současnosti již tuto vůdčí roli plní digitální systémy DV,D8, DVD, HDD, paměťové karty atd. Ty zajišťují nejen technicky mnohem dokonalejší výsledky, přičemž odstraňují většinu nevýhod dosavadních analogových videosystémů, včetně vysoce ztrátových přepisů, ale díky kompatibilitě s ostatními digitálními systémy, včetně počítačových, také poskytují nové možnosti prezentace a zpracovávání videozáznamů. Zatímco kvalitativní laťku vyzvedly do ve spotřební oblasti dosud nevídaných výšin, cenovou naopak spustily do rovněž nevídaných nížin. Porovnání Quida z let 1997 a 2000 názorně dokumentuje, že za stejnou částku lze nyní pořídit videokamery poskytující podstatně širší snímací možnosti a v případě digitálních i nesrovnatelně kvalitnější výsledky. A pak, že svět spěje k horšímu…



Pojem revoluce jsme v úvodu nezmínili náhodou. Při každé takové radikální změně totiž něco nového vzniká a něco starého končí. Ačkoli obchody se spotřební elektronikou jsou stále nabity velkým množstvím analogových videokamer, chronometr již zvolna odměřuje konec jejich věku. I bez zvláštních věšteckých či – chcete-li – prognostických schopností je zřejmé, že je v brzké budoucnosti čeká stejný osud, jaký potkal například gramofon a gramodesky v souboji s CD přehrávači a disky. A tak ačkoli prvá otázka, na niž si musí odpovědět každý potenciální zájemce o koupi videokamery, se lety nezměnila, její důležitost vzrostla. Zmíněná otázka zní:



JAKÝ VIDEOSYSTÉM ZVOLIT?

Potenciální kupující nyní může volit z několika kvalitativních stupňů. Základní stupeň, určený běžným nepříliš náročným uživatelům, tvoří analogové systémy VHS-C a Video 8. Druhý, o něco vyšší stupeň, jenž uspokojí náročnější zájemce, požadující kvalitnější obraz a větší možnosti přepisu záznamů, reprezentují zdokonalené analogové videosystémy S-VHS-C a Video Hi8. Třetí, nejvyšší stupeň, jenž kvalitou záznamu a možnostmi jeho zpracování vyhoví i těm nejnáročnějším videoamatérům, představují digitální videosystémy DV, D8, DVD, HDD atd.



SYSTÉM VHS-C A JEHO NÁSLEDNÍCI

Protože rozměrné standardní kazety VHS neumožňují konstruovat malé, snadno přenosné videokamery – stačí připomenout poslední dožívající dinosaury pro kazety VHS/S-VHS, u nás zastupované již jen modely Panasonic NV-M50, NV-MS5 a ve světě ještě přístroji Hitachi – byla vyvinuta jejich zhruba o tři čtvrtiny menší kompaktní verze, odtud i písmeno C (Compact) v jejím názvu. Ta využívá pásek shodné šířky, tj. 12,6 mm, i stejný způsob záznamu. Úplná kompatibilita je velkou výhodou, ale zároveň i slabinou systému VHS-C. Výhodou je možnost vložit kazetu VHS-C prostřednictvím adaptéru do každého videomagnetofonu VHS a v něm záznamy nejen přehrávat, ale také libovolně zpracovávat. Protože záznamy se nemusí reprodukovat z videokamery, její mechanika a hlavy se tolik neopotřebovávají.



Kompaktní kazety jsou sice proti standardním menší, ale vedle kazet pro ostatní videosystémy stále vyhlížejí jako dobře vykrmení bumbrlíčkové, takže rozměrnější jsou i videokamery, které je užívají. Navzdory vizáži však mají poměrně malý „žaludek“, jenž pojme jen omezenou délku pásku. Ta při základní rychlosti vystačí maximálně na hodinový záznam; obvyklejší jsou kazety s hrací dobou 45 a 30 minut. Širší pásek s větší plochou je obecně méně náchylný na dropouty, tj. mžikové výpadky signálu, ale jeho složitější vedení, zvlášť při použití adaptéru, zvyšuje riziko mechanického namáhání a z něj vyplývajících potíží, např. protažení, zvlnění okrajů apod. Z tohoto důvodu je radno užívat jen tzv. aktivní adaptéry, které vytahují pásek z kazety motoricky. Videokazety VHS-C se původně členily do několika kvalitativních tříd – standardní, střední (HG, HQ), nejvyšší (SHG, SHQ) a výběrové (Pro). Jak se však zdokonalovaly parametry jejich pásků, rozdíly mezi jednotlivými třídami se do značné míry setřely. V současnosti tak není výjimkou, že papírově nižší typ předstihuje papírově vyšší.
Protože videokamery VHS-C využívají nejen zmenšenou kazetu, ale většinou i zmenšený rotující buben s hlavami, na rozdíl od stolních modelů, které vystačí se dvěma videohlavami, z nichž jedna zapisuje všechny sudé a druhá všechny liché půlsnímky, buben nese jejich čtyři videohlavy, přičemž jeden pár zapisuje prvé dva a druhý pár další dva půlsnímky. To zvyšuje nároky na konstrukci a seřízení a může být i příčinou většího neklidu vertikálních linií obrazu, jenž v lépe vypravených modelech potlačují speciální korektory.
Zbývá se zastavit u zvuku. Stejně jako u „většího bratra VHS“ se může zaznamenávat dvojím způsobem: buď monofonně pevnou hlavou do podélné stopy, tj. v kvalitě srovnatelné s průměrným kazetovým magnetofonem, nebo souběžně monofonně do podélné stopy a dvoukanálově do šikmých stop technikou frekvenční modulace, tj. v kvalitě CD. Prvý postup užívají monofonní, druhý stereofonní videokamery VHS-C. Druhé řešení je výhodnější, a to nejen proto, že garantuje nesrovnatelně kvalitnější zvuk (samotný stereofonní efekt je většinou nepodstatný), ale zejména proto, že umožňuje signál v podélné stopě později nahradit jiným, např. komentářem, hudbou apod., při zachování původního doprovodu v šikmých stopách. Ti, kdo potřebují snadno ozvučovat přímo originální záznamy, si tak mohou k tomuto systému připsat velké plus.



Dílčím zdokonalením základního systému VHS-C, přesněji rozšířením a posunem kmitočtového pásma pro zápis jasového signálu a odděleným vedením jasového a barvonosného signálu, vznikla jeho vyšší verze S-VHS-C. Brilantnější, ostřejší obraz s čistými barvami a lepšími předpoklady pro kopírování (kopie prvé generace se zhruba vyrovná kvalitě primárního záznamu VHS-C) je však vykoupen pouze jednostrannou kompatibilitou. To znamená, že zatímco přístroje S-VHS-C mohou pořizovat a přehrávat i záznamy v základním systému, opačný postup, tj. reprodukce nahrávek S-VHS přístroji VHS, není možný (s výjimkou několika speciálně upravených modelů). Nevýhodou systému S-VHS-C byly vyšší provozní náklady, vyvolané vyšší cenou kazet plněných páskem s kvalitnějším jemnějším magnetikem. Videokamery VHS-C/S-VHS-C původně vyrábělo několik firem, ale jejich okruh se postupně zužoval, až v něm zůstali jen jejich „otcové“ – společnosti JVC a Matsushita/ Panasonic



SYSTÉM VIDEO 8 A JEHO NÁSLEDNÍCI

Tvůrci tohoto systému, technici společnosti Sony, měli situaci značně ulehčenu, neboť ho vyvíjeli na „zelené louce“, takže nebyli svázáni žádnými pouty s předchůdci, přičemž se mohli poučit z jejich předností i chyb. Výsledkem je koncepčně modernější systém, využívající relativně malé, konstrukčně velice jednoduché kazety s 8 mm širokým páskem, jejichž nejvyšší verze vystačí při základní rychlosti až na dvouhodinový provoz. Užší pásek společně s užší stopou (v porovnání s VHS-C/S-VHS-C téměř třetinovou) však zvýšil nároky na parametry záznamové vrstvy. Ta se proto nezhotovuje z obvyklého kysličníku železa, ale z čistého kovu, který se na pásek nanáší mechanicky (písmeno P – Plated v typovém názvu kazety) nebo se na něj napařuje (E – Evaporated). Připomeňme, že kazety typu E s podstatně jemnější, více vybuditelnou vrstvou jsou určeny pouze pro režim Video Hi8, při záznamu ve standardu Video 8 by někdy mohly poskytovat horší výsledky než klasický typ. I přes použití pásků s kvalitnější, homogennější vrstvou je systém Video 8 obecně náchylnější na dropouty.



Protože formát Video 8 nahrává zvuk dvoukanálově do šikmých stop zároveň s obrazem, při nákupu je na rozdíl od systémů VHS-C/S-VHS-C podružné, zda je videokamera monofonní či stereofonní. Dodatečný zvuk se zapisuje na začátek šikmých stop technikou pulzně kódové modulace (PCM), tedy digitálně ve špičkové kvalitě. Ale protože tady se progresivní koncepce střetla s ekonomikou výroby, bylo touto technikou dodatečného záznamu dosud vybaveno jen několik málo modelů. V praxi je tak přímé dodatečné ozvučování nahrávek Video 8/Hi8 téměř vyloučené. Totéž platí i pro jejich dodatečné prostřihávání.
Vyšší standard Video Hi8 využívá obdobná zlepšení a poskytuje obdobný kvalitativní zisk jako systém S-VHS-C. Shodná je rovněž jeho jednostranná kompatibilita. Přístroje Video Hi8 mohou pořizovat a reprodukovat záznamy v obou systémech, přístroje Video 8 nahrávky ve vyšším standardu regulérně reprodukovat nedokáží.
Vedle těchto dvou standardů zavedla firma Sony ještě jejich lehce zdokonalené plně kompatibilní verze XR (Extended Resolution), které částečným rozšířením kmitočtového pásma pro záznam jasového signálu mírně zvyšují rozlišení, a tím i ostrost obrazu. Tato úprava zatím zůstává firemní specialitou, jiní výrobci videokamer Video 8/Hi 8 ji dosud nepřevzali.
Systémy Video 8/Hi8 se v amatérské oblasti velmi rozšířily, až do nástupu digitálních standardů měly největší podíl na počtu prodaných videokamer. Systémy Video 8/Hi8 se uplatnily pouze u videokamer, vyrábějí je Canon, Hitachi, Samsung, Sharp a Sony, stolních modelů pro ně je jak šafránu. Majitelé těchto kamer proto své záznamy většinou přepisují do systému VHS, což je zcela bezproblémový úkon, a z něj ho také předvádějí. Pokud je přehrávají přímo z videokamery, musí počítat s rychlejším opotřebováním její mechaniky.



Zbývá dodat, že z hlediska kvality obrazu mají systémy Video 8/Hi8 před systémy VHS-C/S-VHS-C nepatrný papírový náskok (viz tabulka). Ten je však jen teoretický, neboť jednotlivé konkrétní přístroje mohou poskytovat dost odlišné výsledky. To platí zejména pro modely pro vyšší standardy, které jejich možnosti většinou plně nevyužívají. Jestliže například systémy S-VHS-C/Video Hi8 umožňují teoreticky dosáhnout horizontálního rozlišení až 400, respektive 430 řádek, záznamy pořízené těmito přístroji mívají většinou rozlišení do 320 - 340 řádek.
Na rozdíl od systémů VHS-C/S-VHS-C, které zůstaly stát před branou do digitálního světa, osmička jí prošla. Výsledkem je systém D8 (Digital 8), jenž zachovává kazety Video 8 a u dosavadních přístrojů D8 také formátovou kontinuitu. To znamená, že přehrávají i záznamy Video 8/Hi8 a navíc – což je velmi podstatné – je umí také převádět na digitální. Systém D8 proto nejvíc ocení ti, kdo již vlastní obsáhlejší archiv analogových nahrávek a chtějí celkem bezbolestně přestoupit na digitální standard.
Systém D8 se opírá o dva pilíře. Zatímco kazetou i dalšími atributy je zakotven v osmičkovém světě, techniku záznamu převzal od standardu DV, od něhož se liší pouze šířkou a řazením stop a rychlostmi transportu pásku a rotace bubnu s hlavami. Protože buben videokamer D8 se otáčí o polovinu pomaleji, jejich mechaniky se obvykle zahřívají méně než mechaniky přístrojů DV.



Systém D8, zavedený v roce 1999, způsobil velké cenové zemětřesení, které digitální videokamery zpřístupnilo běžným uživatelům.Ostatní výrobci přístrojů Video 8/Hi8 preferují digitální systém DV.



SYSTÉM DV

Náročnější videoamatéři, kteří se potýkali s průměrným rozlišením obrazu, jeho velkými kvalitativními ztrátami při přepisu a různými komplikacemi při zpracovávání záznamů, dlouho snili o systému, jenž by tyto nedostatky odstranil. V roce 1994 se jejich sen zhmotnil v digitálním standardu DV (Digital Video). Standardu, který takřka setřel do té doby propastné rozdíly mezi schopnostmi amatérské a profesionální videotechniky.
Systém využívá dva typy kazet: velké (DV) a kompaktní (miniDV), shodně plněné 6,35 mm širokým páskem s napařovanou kovovou aktivní vrstvou. Velké kazety jsou určeny především pro stolní přístroje (Panasonic NV-DV 10 000, Sony DHR1000) a pro (polo)profesionální videokamery (Sony DCR-VX9000E). Amatérské videokamery využívají výhradně kazety miniDV; jejich dosavadní nejdelší typ vystačí při základní rychlosti až na osmdesát minut provozu, běžnější jsou zatím jednohodinové.



Systém DV nastavil laťku opravdu vysoko. Jasový signál vzorkuje kmitočtem 13,5 MHz a barvonosný kmitočtem 6,75 MHz, oba kvantizuje 8 bity a výsledný signál komprimuje technikou diskrétní kosinové transformace ve velice příznivém poměru 5:1 takže výsledkem je datový tok 25 MB/s a – především – brilantně ostrý, na detaily bohatý, čistý a dokonale klidný obraz, jehož horizontální rozlišení a odstup signálu od šumu dosahuje hodnot srovnatelných s profesionálními videosystémy. Doprovodný zvuk se nahrává buď dvoukanálově v kvalitě DAT (vzorkovací kmitočet 48 kHz, kvantizace 16 bit), nebo čtyřkanálově v kvalitě CD (vzorkovací kmitočet 32 kHz, kvantizace 12 bit). Prvý postup se hodí pro definitivní záznamy, druhý pro nahrávky, které budou dodatečně ozvučovány. Protože se nový doprovod zapisuje do volných stop, původní nahrávka zůstává trvale k dispozici, takže je možné je vzájemně mixovat. Systém sice předkládá dvě záznamové rychlosti, ale o třetinu pomalejší dlouhohrající má určité limity: nahrávky nelze dodatečně ozvučovat ani prostřihávat.Ovšem kvalita obrazu zůstává naprosto shodná jako v SP režimu.
Výhodou digitálních systémů není jen vynikající kvalita záznamu, narážející na horní mez schopností nynějších televizních soustav, ale také bezchybný digitální přenos přes přípojku IEEE 1394, umožňující takřka neomezené kopírování nahrávek. Přes tuto přípojku lze digitální přístroje spojit nejen s jejich soukmenovci, ale stejně bezproblémově také s počítači a dalšími digitálními zařízeními.
Mají digitální standardy i nějaké nevýhody? Samozřejmě. Například drobné smítko prachu či malé mechanické poškození pásku, které u analogových záznamů vyvolá přehlédnutelný dropout, může digitální obraz rozložit do mozaiky, případně způsobit jeho úplný rozpad.



Na současnou stěžejní otázku: analogový či digitální videosystém, je odpověď z hlediska kvality, možností i perspektiv jednoznačná: digitální. Ve prospěch analogových sice lobují ceny videokamer, ale pamatujete, co říkávaly naše babičky o nákupu levných věcí?





JAKOU VIDEOKAMERU VYBRAT?
Vzhledem k tomu, že kritérií je mnoho, požadavky různorodé a nabídka široká, zastavíme se postupně u nejdůležitějších částí videokamer.



OBJEKTIV

Protože do amatérských videokamer se objektivy zabudovávají napevno, modely s výměnnou optikou představují pověstnou výjimku potvrzující pravidlo (Canon DM-XL1), měly by jejich parametry, tj. světelnost (relativní otvor) a ohnisková vzdálenost, vyhovět předpokládaným nárokům. Oba údaje nalezneme jak na přístroji, tak v jeho dokumentaci. Světelnost, uváděná nejčastěji jako poměr, např. 1:1,8, informuje o tom, kolik světla objektiv propouští. Na rozdíl od fotografických přístrojů, u nichž je dost podstatná, u videokamer je vzhledem k citlivosti jejich čidel méně významná. Výrobci většinou dávají přednost střední světelnosti, tj. 1:1,8 až 1:1,4, neboť extrémní světelnost 1:1,2 a větší enormně zvyšuje nároky na stavbu a korekci optického systému a při natáčení se zcela odcloněným objektivem i na přesnost jeho zaostření.
Všechny současné videokamery mají objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností, tzv. transfokátory, které umožňují obraz optimálně zarámovat, přiblížit vzdálenější scenérie a plynule zvětšovat či zmenšovat výřez scény. Rozsah jejich ohniskové vzdálenosti se uvádí jednak mezními hodnotami, např. 4 – 88 mm, jednak jako násobek nejkratšího ohniska, např. 22x. Jednotlivé přístroje se liší nejen jejím rozpětím, ale i jejím rozložením. Minimem bývá osminásobná optická transfokace, standardem deseti až šestnáctinásobná a zvláštností není ani dvaadvacetinásobná.





Nepočítáme-li s natáčením na větší vzdálenosti, tj. z velkého odstupu, nemá smysl vyžadovat extrémně dlouhé ohnisko. Natáčení s ohniskem delším než 45-50 mm totiž již většinou vyžaduje stativ či alespoň pevnou opěrku, neboť při snímání z ruky by byl takto zvětšený obraz již dost roztřesený. Z hlediska amatérské praxe bývá zajímavější dolní hranice ohniskového rozsahu. čím je kratší, tím lépe, protože objektiv pak z menšího odstupu obsáhne větší prostor, což oceníme zejména při záběrech v interiéru. Při nejkratším ohnisku poskytují běžné objektivy standardní zorný úhel, tj. 45 – 50°, a vyspělejší mírně až středně širokoúhlý, tj. 55 – 65°. Na rozdíl od fotografických přístrojů, kde zorný úhel objektivu snadno odvodíme z jeho ohniskové vzdálenosti, u videokamer je to trochu složitější, neboť ve hře jsou i rozdílné velikosti jejich snímačů. Jestliže tedy dvě videokamery mají nejkratší ohniska například 3,6 a 4,4 mm, neznamená to automaticky, že zorný úhel prvé je větší. Výrobci proto někdy uvádějí i ekvivalent ohniskové vzdálenosti kinofilmové optiky, který usnadní představu o zorném úhlu objektivu.
Kromě optické transfokace, při níž se zorný úhel mění posunem vnitřního členu objektivu, nabízí většina videokamer ještě plynule navazující elektronickou transfokaci. Protože při ní se zmenšuje výřez obrazu odebíraného ze snímače, a tedy také počet bodů, z nichž se skládá, je logické, že zároveň roste zrnitost a klesá ostrost obrazu. Dvěstě, třista či ještě vícenásobné digitální transfokační rozsahy, jimiž se výrobci snaží ohromit zákazníky, jsou pouze prázdnou vějičkou. „Zkousnutelnost“ takto zvětšeného obrazu končí zpravidla někde kolem padesátinásobku, s pořádným přimhouřením očí až stonásobku. Na této skutečnosti zatím mnoho nezměnily ani speciální obvody, zaváděné například firmou JVC, které zvyšují obrysovou ostrost a potlačují šum zvětšených výřezů.



Ohnisková vzdálenost objektivu se mění výhradně motoricky, zpravidla několika přepínatelnými rychlostmi. Výhodou je co nejširší rejstřík rychlostí, sahající od plíživé, vhodné zejména pro nájezdy, až po sprintérskou, praktickou při rámování záběrů. Rychlosti se volí různě řešenými ovladači, z nichž nejlepší bývají klasické kolébkové. Ale ať je již jejich podoba jakákoli, jedno by měly mít společné: umožňovat pohodlné plynulé ovládání bez roztřesení přístroje. Îel, ne každý to skutečně splňuje.
I když je optika pevná a její ohniskové rozpětí dané, neznamená to, že se nemůže změnit – ovšem pouze za předpokladu, že je objektiv opatřen filtrovým závitem, což není vždy samozřejmost. Pokud ho má, lze do něj zašroubovat nejen optické předsádky, které ohnisko zkrátí či prodlouží, ale i další doplňky, např. trikové předsádky, filtry a u videokamer, jejichž frontální čočka není nijak chráněna před přímo dopadajícími paprsky, snižujícími kontrast obrazu a vytvářejícími rušivé reflexy, také vhodnou sluneční clonu.
V amatérských videokamerách zaostřují objektiv automatiky, přičemž většina z nich dovoluje delegovat tuto funkci i na kameramana. Zaostřovací automatiky prošly dost překotným vývojem až k současným poměrně spolehlivým pasivním typům, které určují vzdálenost podle kontrastu obrazu vystupujícího ze snímače. Prohřešků nemívají mnoho, k těm obecnějším patří pomalejší reakce na dynamické proměny obsahu záběru a bezradné „přešlapování“ u scén s jednolitou nečleněnou, nebo naopak pravidelně strukturovanou plochou. Prubířským kamenem jejich schopností bývají zejména záběry za nedostatečného osvětlení, kdy je objektiv hodně odcloněný a hloubka ostrosti malá.



Jedno ovšem zatím nedokáže ani sebedokonalejší samozaostřující systém: posoudit, co je v záběru podstatné – zda objekt v popředí, či na horizontu. To je jeden z důvodů, proč by přístroj měl umožnit automatiku vypnout a zostření řídit ručně. Ačkoli ovladače zaostření se různí – od nejpraktičtějších otočných prstenců objektivu přes samostatná točítka až po obvykle nejméně výhodné sdružené regulátory – všechny bez rozdílu neřídí posun zaostřovacího členu přímo, ale prostřednictvím elektromotorku. Proto bychom u nich marně hledali stupnice zaostřované vzdálenosti a rozsahu hloubky ostrosti, obvyklé u objektivů fotografických a filmových přístrojů. U některých modelů ruční ovládání ještě usnadňují speciální tlačítka pro bleskové zařazení nejdelšího ohniska (zrychlí zaostřování při transfokaci), pro mžikové přepínání z manuálního režimu do automatického (umožní scénu zaostřit samočinně a dál již postupovat ručně), případně pro zafixování samočinně nastavené vzdálenosti (předejde rušivému přeostřování při změnách obrazových plánů, např. když se v panorámě po krajině objeví strom v popředí). Manuální ostření však oceníme i v jiných situacích. Převážná většina zaostřovacích automatik vyhodnocuje pouze střed obrazového pole. Jestliže záběr zachycuje dvě rozmlouvající osoby, stojící po stranách obrazu, automatika se nezaostří na ně, ale na nepodstatný prostor mezi nimi. Výjimkou je systém Flexi Zone firmy Canon, který umožňuje měřicí pole volně přesouvat na dominantní část obrazu, a tak zajistit její ostré prokreslení i tehdy, když mění svou pozici, případně přeostřovat z jednoho obrazového plánu na druhý či vytvářet další zajímavé efekty. Příslušné partie obrazu se přitom vymezují ručně posunem světelného rámečku v hledáčku, ale existuje i automatický systém Eye Control, jehož čidlo, zabudované v hledáčku, sleduje, kam se koncentruje oko kameramana a tam směruje i měřicí pole.
Jestliže analogové videokamery vystačily s optikou průměrné jakosti, protože limitující nebylo její rozlišení, ale rozlišení obrazového snímače a zejména schopnosti záznamového dílu, digitální přístroje kladou na její parametry mnohem vyšší nároky, neboť u nich omezujícím faktorem již může být. Jejich objektivy proto většinou mívají skromnější transfokační rozsah, ale náročnější stavbu, výjimkou není ani využití špičkových prvků, např. fluoritových čoček se zlepšeným indexem lomu (Canon DM-XM1)


OBRAZOVÝ SNÍMAČ

Dalším členem spolurozhodujícím o kvalitě výsledného obrazu je obrazový snímač CCD (Charge Coupled Device). Tento polovodičový prvek, jehož úkolem je převést optický obraz do elektrické podoby, má na velice malé ploše umístěnu matrici miniaturních obdélníkových světlocitlivých prvků, tzv. pixelů, které dopadající světelnou energii mění na elektrický náboj. Protože každý z těchto pixelů vytváří jeden obrazový bod, jejich počet předurčuje rozlišení obrazu, tj. čitelnost jeho detailů. Připomeňme v této souvislosti, že televizní obraz v normě PAL je složen z 414 720 bodů. U videokamer VHS-C/Video 8 jsou standardem snímače s 320 000 body, u modelů S-VHS-C/Video Hi8 s 470 000 body, přístroje DV a D8 využívají typy s 420 000 až 810 000 body; rekordmanem je snímač s 1 070 000 body a více (Sony DCR-PC100, DCR-TRV20). Tak vysoký počet bodů si ovšem nevyžádala videočást těchto přístrojů (i když z něj rovněž profituje), ale jejich integrovaná fotočást.
Skutečný počet bodů aktivně skládajících obraz však bývá o něco nižší, neboť část z nich vytváří referenční černý rám. Rozdíl se obvykle pohybuje v řádu tří desítek tisíc, tj. snímač s 320 000 body má 290 000 aktivních bodů. U některých videokamer s elektronickými stabilizátory ovšem může rozdíl činit i několik set tisíc. A tak ačkoli má jejich snímač například 570 000 či 800 000 bodů, obraz se odečítá jen z 360 000, respektive 400 000 bodů, zbývající vytvářejí prostor pro posun masky eliminující chvění přístroje.
Většina videokamer vystačí s jediným snímačem, špičkové modely využívají tři (Canon DM XM-1, Panasonic NV-DX100, DX110, Sony DCR-VX2100, VX9000, TRV940). Při prvém řešení jsou jednotlivé citlivé prvky snímače překryty maskou s barevnými filtry, takže poskytují všechny tři základní barvy, při druhém optický hranol s vloženými filtry dělí obraz na tři barevné výtažky – červený, modrý a zelený, které směruje na příslušný snímač. Každý snímač tak vytváří obraz v jedné základní barvě. Výhodou druhého řešení jsou čistší barvy, dokonalejší barevné podání při nedostatečném osvětlení, nižší šum a obvykle i větší rozlišení a vyšší citlivost, nevýhodou je složitější, rozměrnější a dražší konstrukce



Pozornost výrobců se nesoustřeďuje jen na zvyšování počtu bodů, ale také na zmenšování plochy snímačů a zvyšování jejich citlivosti. Zatímco prvý parametr je z pohledu uživatele irelevantní, druhý by ho již zajímat měl. Jestliže dřív bývaly standardem snímače s úhlopříčkou 11 mm (2/3 palce), v současných modelech jsou nejběžnější typy s úhlopříčkou 5,5 a 4 mm (1/2 a 1/3 palce). Umístění tak ohromného množství světlocitlivých prvků na tak malé ploše je sice technologicky velice náročné, vložené náklady se však výrobcům vrací v možnosti další miniaturizace přístrojů, zejména pak jejich objektivů. Současné videokamery dokáží pořídit obrazový záznam i při skutečně minimálním osvětlení. Aby miniaturní prvky jejich snímače maximálně využily světelnou energii, bývají opatřeny ještě vlastní mikrooptikou, která na ně paprsky koncentruje. Zvyšování jejich citlivosti má ovšem své meze, neboť intenzivně ozářené body mohou produkovat již tak velký náboj, který ovlivní i sousední body. Výsledkem je nižší ostrost na světlo-tmavých přechodech, a tím i celkově mdlejší obraz, případně přezařování výrazných světel, ať již v podobě aureol či hvězdic. Sklon snímače k těmto efektům snadno odhalíme jeho namířením na malý bodový zdroj světla v temném prostředí.



STABILIZÁTOR OBRAZU

Miniaturizace videokamer a velké transfokační rozsahy jejich objektivů sice rozšířily jejich snímací možnosti, ale zároveň přinesly i nová úskalí. Na rozdíl od dřívějších velkých a těžkých videokamer, které při natáčení pevně spočívají na rameni kameramana, současné malé a lehké přístroje není při snímání z ruky o co opřít. Výsledkem je méně klidný, rozklepaný obraz, a to tím víc, čím delší ohnisková vzdálenost je nastavena a pochopitelně i čím je ruka kameramana méně jistá. Proto je stále větší počet modelů vybavován stabilizátory obrazu, které se snaží toto chvění potlačit. Ty pracují buď na elektronickém, nebo na optickém principu, z nichž každý má ještě několik variant.



Elektronické stabilizátory využívají dvě polohová čidla, tzv. gyroskopy, které indikují pohyb kamery v horizontálním a vertikálním směru. Jejich údaje putují do vyhodnocovacího obvodu, jenž porovnává dva následné půlsnímky vystupující ze snímače, a pokud se liší, snaží se tento rozdíl eliminovat posunutím výřezu obrazu. V praxi se uplatňují dva postupy. Prvý, starší a jednodušší vystačí s běžným obrazovým snímačem. Po zapnutí stabilizátoru se trochu zmenší plocha, z níž se obraz odečítá, čímž vznikne prostor pro posun výřezové masky, a takto „oříznutý“ obraz se elektronicky zvětší do původního formátu. Ale protože relativně malý „únikový prostor“ nestačí na kompenzaci výraznějších výkyvů a zmenšení počtu bodů, skládajících obraz, lehce snižuje jeho rozlišení, byla později zavedena dokonalejší verze se snímačem s rozměrnější plochou a s větším počtem bodů.
Tyto stabilizátory, které zachovávají výřez i rozlišení obrazu, mohou mít mnohem větší „manipulační pole“, takže větší bývá obvykle i jejich účinnost. Tu výrazně ovlivňuje řídicí obvod, jenž by měl mj. přesně odlišit nechtěný pohyb od chtěného, tj. roztřesení od panorám, transfokací a jízd, což ne každý skutečně stoprocentně dokáže. Pokud se snaží „držet“ obraz i při panorámách a transfokacích, je lepší ho při nich vypnout. Jakým elektronickým stabilizátorem je videokamera vybavena, napovídá počet obrazových bodů snímače a stvrzuje jednoduchá zkouška. Pokud se při jeho zapínání a vypínání obraz v hledáčku skokem zvětšuje a zmenšuje, obsahuje prvý typ, jestliže se jeho velikost nemění, má druhý typ. U obou je třeba počítat s tím, že v rozsahu digitální transfokace jejich účinnost již rapidně klesá.



Zatímco elektronické stabilizátory upravují obraz odebíraný ze snímače, optické potlačují jeho nežádoucí chvění ještě před dopadem na snímač. Využívají k tomu různě „plovoucí“ optické členy, např. variabilní čočky, dva protichůdné posuvné optické klíny či vrstvu silikonového oleje vodotěsně uzavřenou mezi dvěma přestavitelnými čočkami, jimiž usměrňují procházející paprsky tak, aby dopadaly pokud možno na stále stejné místo snímače. Optické stabilizátory, které neovlivňují výřez ani rozlišení obrazu a zpravidla si poradí i s většími výkyvy, jež „vyhlazují“ do mírného, plynulého ,a tedy tolik nerušícího „houpání“, dlouho vykazovaly vyšší a navíc vizuálně příjemnější účinek než elektronické. Současné nejvyspělejší elektronické typy se jim však již kvalitativně vyrovnají. V této souvislosti je třeba upozornit, že i když je účinnost špičkových stabilizátorů poměrně vysoká, ještě zdaleka není stoprocentní. Při natáčení z ruky, zvlášť pak s delším ohniskem, určitý neklid zůstává. Náročnější kameramani, kteří nechtějí unavovat diváky neklidným obrazem, by proto měli do své výbavy zahrnout i vhodné ramenní či hrudní opěrky. Protože přínos účinných stabilizátorů je nepřehlédnutelný, volba mezi modelem s ním a bez něj by měla vždy vyznít ve prospěch prvého.



EXPOZIČNÍ AUTOMATIKA

Expoziční automatiky, jejichž úlohou je zajistit optimální prokreslení obrazu, pracují buď zcela samostatně, nebo dovolují expozici v různé míře ovlivňovat. Ideální jsou ty, které umožňují volit mezi plně automatickým a ručním režimem. Zprvu totiž většina kameramanů-noviců dává přednost pohodlí samočinné expozice, ale jak postupně sbírají zkušenosti a proměňují se v kameramany-mazáky, v určitých situacích volí raději ruční ovládání.